Blogy

Cesta do Mexika není uplně jednoduchá, protože to je dost daleko. Ale šlo to celkem dobře, všechno jezdilo a lítalo na čas, akorát v Londýně mě trochu překvapili: měl jsem v plánu prožít dvanáct hodin čekání na další spoj někde v baru v centru, ale všude o půlnoci zavřeli, vyhodili mě i z nádraží. Tak jsem se procházel po nočním Londýně, což by bylo určitě fajn, kdybych s sebou netáhnul skoro třicet kilo.

Teď už jsem ale v Meridě, něco málo jsem dospal a právě jsem absolvoval oběd s Rocio, už zmíněnou ředitelkou Kanankil Institute. Řekla mi spoustu novinek – od té doby, co jsme se naposled viděli při její březnové návštěvě v Brně, se toho opravdu událo neskutečně moc. Otevřeli pobočku v Kankunu, už mají naplněný program „Addictions“. To samé se chystá v Kampeche. V Meridě jim kromě stávajících programů „Psychotherapy“ a „Addictions“ úspěšně pokračuje také nový magisterský obor „Masculinity“.

Pak jsme se dostali k mému programu: kromě workshopů dnes, zítra, v pondělí a v úterý mě čeká spousta různých akcí, nevím, jestli jsem si to zapamatoval všechno. Zítra půjdu někam pařit se studenty. V neděli oběd na pláži, v pondělí mě Rocio vezme na místní psychiatrickou kliniku, měl bych se tam setkat i s klienty. Asi v úterý nakouknu do azyláku vedeného Anonymními alkoholiky, o kterém jsem už slyšel neuvěřitelně hrůzostrašné historky. Akorát se asi dlouho nezdržíme, protože tam zrovna mají nějakou kožní vysoce nakažlivou nemoc. Ve středu pojedeme na nějakou konferenci o psychoterapii, pak do poboček v Kankunu a v Kampeche a v sobotu se už přesuneme do Playa del Carmen, kde bude v neděli začínat International Summer Institute.

Akorát pořád nevím, jestli jsem tady pracovně nebo na dovolené. V práci jsem si vzal dovolenou, počasí je dovolenkové, destinace taky, ale program… asi tak i tak. Nevím. Asi je to tím, že je to takový celý dost postmoderní.