Blogy

x

Nedávno jsem se zúčastnil vzdělávacího kursu mé kolegyně na téma Time management. Kromě toho, že máme společné některé body v oblasti životního náhledu (kamarádka je liberální židovka, která se aktivně podílí na životě židovské obce), shodli jsme se na tom, co zaznělo v jejím vzdělávacím kursu, totiž že multifunkčnost člověka bude stále větší výhodou, nejen co se týče finančního ocenění v profesní (a zvlášť komerční) oblasti, ale také schopnosti orientovat se v životě jako takovém, neboť život obnáší stále víc a víc technologií, inovací, vzájemných souvislostí a informační náročnosti obecně. Specializace je tedy důležitá, ale už to není jen specializace sama, ale vidění v širších souvislostech. Pokud to dříve platilo jen zčásti, dnes to platí minimálně dvojnásobně. Je potřeba se vzdělávat, rozvíjet, promýšlet, reflektovat, hledat souvislosti, podobnosti, rozdílnosti a opět reflektovat. To je těžké, protože musíme namáhat to, co nám tak dobře chrání kost lebeční. Lidé si však rádi hrabou na svém písečku, ve své zahrádce, kde ta jejich profesní oblast je přece tím jediným správným hnojivem na půdě světa :-(. V této souvislosti je zajímavé zmínit, že výzkumy vnímání lidí o jejich práci ve firmách, potvrzují, že zrovna ta moje práce a práce mého oddělení je ve firemním řízení ta nejdůležitější. Tuto skutečnost bude vnímat obchodní ředitel stejně jako vedoucí nákupu nebo manažer vzdělávání. Někteří, kteří jsou od přírody (já bych přece jen použil „od Boha“ nebo od „Absolutního bytí, Ádonaje, Elohíma, vše-zahrnujícího Kraft, absolutního Self,…) obdarováni silnou „epithýmia“ po vědění, sebe-vzdělávání a sebe-rozvoji, jsou přímo „exciting“ z toho, jak věci spolu souvisí a jak ty nitky kosmického logos tvoří bohatou a pestrobarevnou mozaiku. To jen k tomu vlastnímu písečku, Katko :-).

Co se týče knihy Tomáše Sedláčka, lze ji rozdělit do základních dvou bloků, z toho první blok opět na samostatné dvě části. První blok se zabývá vývojem ekonomie od počátku světa (pro (evoluční) ateisty od „nejstarších dob“) až do současnosti. Tomáš Sedláček začíná nejstarším písemným záznamem, totiž Eposem o Gilgamešovi, pokračujíc Starým zákonem (po pravdě, osobně bych volil pojem Stará smlouva neb tento termín koresponduje mnohem víc s celkovou podstatou biblických spisů, nicméně z židovského pohledu je nepřijatelné obojí – spíše bychom měli mluvit o TaNaCHu), přes antiku ke křesťanství. Zde bychom mohli ukončit první část prvního bloku. Druhá část prvního bloku pojednává o době vědecké, ve které Tomáš Sedláček zmiňuje Descarta a jeho mechanický pohled na svět a následně dvě jména, která sehrála v pojetí moderní ekonomie významnou roli, totiž Bernard Mandeville a zakladatel makroekonomie Adam Smith. Druhý blok se následně věnuje zajímavým rozpravám, přičemž velmi přínosnou se mi pro úvahy v postmoderním kontextu jeví kapitola, kterou Tomáš Sedláček nazval „Mechanický pomeranč“.

Podívejme se nejdříve na to, co přináší do diskuse Bernard Mandeville a Adam Smith. Dost často (i když už ne tolik jako v devadesátých letech 20.st.)  se mluví mezi ekonomy a vlastně i mezi laickou veřejností o neviditelné ruce trhu. Základem je myšlenka, že neviditelná ruka trhu transformuje soukromé neřesti (např. sobectví) v obecné blaho (např. nárůst efektivity). Kde se zrodila tato myšlenka? A jak je možné, že se dostala tak moc do popředí, když John Locke, John S. Mill nebo největší ekonom v historii Adam Smith, otcové klasické liberální ekonomie, působili především jako morální učitelé? Odpověď hledejme u Bernarda Mandevilla, neboť od něho pochází pojetí neviditelné ruky trhu, jak ji známe dnes (paradoxně mylně připisovaná Adamu Smithovi, který se proti tomuto pojetí ostře ohradil – tento princip není v dějinách světa až tak neobvyklý). „Byl to Mandeville, kdo myšlenku morální neřesti v jednotlivostech, které ústí v ekonomické blaho celku, zcela jednoznačně uvedl do dějin myšlení západní civilizace“. Výjimečnost spočívá především v tom, že jako jediný použil pro prosazení ryzí ekonomické myšlenky verše, konkrétně verše jeho slavné bajky O včelkách aneb soukromé neřesti, veřejné blaho. Veršovanou bajku zveřejnil poprvé v roce 1714 a rozruch vyvolala její reedice v roce 1723. Počet kritiků narůstal a nakonec se přidali i takové osobnosti jako George Berkeley nebo již zmiňovaný Adam Smith. John Wesley připodobnil Mandevilla v jeho zvrácenosti k Machiavellimu. Nakonec se přidali i David Hume a Jean Jacques Rousseau.

Každá část kypěla neřestí, však celek sám se topil ve štěstí. 

Včelky si stěžují a mají za to, že ve spravedlivé a poctivé společnosti by se jim žilo lépe. Včelí bůh Jove jejich žádost vyslyší a promění včelky v poctivé a ctnostné tvory.

Vězení od těch dnů zela prázdnotou, dlužníci spláceli hned s ochotou.  

A to i dávno zapomenuté splátky, i ti, na které byl zákon krátký.

Co se však nestalo? Místo prosperity včelího hnízda a lepšího žití, dochází k pravému opaku. Mnoho včelek přišlo o své zaměstnání. Jelikož zmizel přepych, obžérství a luxus, za sníženou poptávku po zboží pykají i obyčejní lidé, zemědělci, poddaní, ševci a švadleny. Bajka končí neslavně. Včelí úl vymírá, přežívá jen malá část, neboť ostatních včelek nebylo potřeba a ony se neuživily. Nakonec je z hnízda vyžene jiný roj a včelky nacházejí útočiště ve zbytcích vyvráceného stromu. Jednoduše řečeno, pokud zde budou zbohatlíci, kteří své milióny a miliardy investují, vytvářejí pracovní příležitosti a jejich luxus přispívá do společné kasy "ševců a švadlenek". Pokud bude spravedlivá společnost, nebude zde dostatek pracovních příležitostí, bude nedostatečný obrat (zisk) a společná kasa bude velmi malý a chudý měšec. Navíc bude narůstat nezaměstnanost a tím pádem i chudoba. V tomto bodě si dovolím malou vsuvku – možná by zde nebyla přítomna chudoba, ale skromnost jako jedna ze ctností, ale skromnost bude vždy většinou vnímána tak či onak jako chudoba. Mandeville zakládá svou filosofii společenského zřízení explicitně na principu sebelásky, egoismu. Pokud bychom odstranili zlo z nás samotných, blahobyt by skončil, tvrdí Mandeville. Tato jeho myšlenka není originální, nová je však její kompilace a způsob podání,  navíc poprvé prezentována jako základní myšlenkový stavební kámen z pozice ekonoma. V tomto bodě bych skončil, protože jsem chtěl jen nastínit jak se staví k dobru a zlu ve společnosti ekonom, který ovlivnil většinu západního ekonomického a společenského myšlení, tedy sebeláska (egoismus) vytváří blahobyt ve společnosti.

Adam Smith, duchovní otec moderní ekonomie se distancuje od Mandevillova pojetí a rozděluje morální školy do tří proudů: propriety (správnost, vhodnost, slušnost – historicky stoikové), prudence (prozíravost, rozumnost, vypočítavost – historicky epikurejci) a benevolence (vzájemná laskavost, dobročinnost – historicky Augustin, Platon, Akvinský). Dle této školy, tedy školy benevolence, jakýkoli užitek ničí moralitu. Jinými slovy, pokud jsme za svůj čin morálně odměněni, ztratil daný čin svou morální dimenzi a stal se jednoduše řečeno nástrojem zisku. Do krajnosti tuto školu dovedl Kant a podobně i Buber píše, že v čistém vztahu „každý prostředek je překážkou“. Škola benevolence věří, píše Smith, že sebeláska je princip, který nikdy nemůže být ctnostný v žádném smyslu ani směru. Přestože Smith hodnotí tuto školu pozitivně, v její izolované podobě s ní nesouhlasí. Motiv vzájemné laskavosti a dobročinnosti není dostatečně silný na to, aby udržel pohromadě celou společnost. Klíčem ke správnému pohledu na celou věc je podle Smithe kombinace motivů. Sám se staví proti tomu, abychom za vším hledali jeden jediný vysvětlující princip.

V tomto bodě lze srovnat rozdíl mezi dvěmi základními ekonomickými pojetími:

1.   Sebeláska (egoismus) vytváří blahobyt ve společnosti - Mandevillovo pojetí.

2.   Klíčem ke správnému pohledu na celou věc je podle Smithe kombinace motivů, tedy lásky (pojetí benevolence - "pure love") a sebelásky.

pozn. k bodu 2: Jak moc se Adam Smith od Mandevilla distancoval a jak pracoval s jeho pojetím, by bylo námětem samostatné úvahy.

Mandeville tedy hovoří o jednom principu (jedné pravdě), na kterém funguje (nejen) současný ekonomický svět. Smith hovoří o více principech (pravdách), na kterých funguje (nejen) současný ekonomický svět.

A zde skončím neb jdu spát. Závěr nedělám, většinou závěry nedělám. Buď to nechám moudřejším nebo ještě lépe, nechávám prostor pro další úvahy, reflexe a tedy vytváření nových horizontů (já tomu říkám proměny našich vnitřních kontextuálních světů – v tom se liším od Gadamera) :-).