Meganarativ

Jaké to je, přestávat s pervitinem? Co je to za „změnu“? Proč někdo vyhledá odbornou pomoc a jiný ne? Jaké jsou klíčové okamžiky tohoto procesu a co se musí dít, aby si člověk změnu udržel?

Tyto a další otázky jsem si kladl během práce na svojí dizertaci, kterou jsem začal v roce 2006 a budu ji obhajovat v příštím roce. O těchto tématech jsem také mluvil s lidmi, kteří sami užívali intenzivně pervitin déle než rok a přestali bez odborné pomoci. Mým záměrem je předat jejich zkušenost do slov alespoň trochu srozumitelných pro společnost, ve které se má všeobecně za to, že bez léčby přestat s drogami nejde, že na pervitinu vzniká nevyléčitelná závislost anebo že „feťák feťákem zůstane“.

Nebude to ale přednáška o tom, co jsem „zjistil“. Spíš bych se chtěl s těmi, kdo přijdou, podělit o pár myšlenek, na které mě rozhovory v kombinaci s četbou, rozhovory s kolegy a přáteli a s mojí praxí ve Sdružení Podané ruce přivedly. Jsou to myšlenky zatím poměrně nejasné, neuchopené, o to víc mě ale láká podívat se na ně ještě z jiných úhlů pohledu, které budu moci následně zakomponovat do své dizertace (odevzdávám až v dubnu příští rok).

Pavel Nepustil