Blogy

Rocio mi už dříve vyprávěla o místě zvaném refugio (angl. shelter), kde její studenti praktikují psychoterapii se závislými. Přestože slovník tento termín překládá jako „útulek“, představoval jsem si spíše něco jako azylový dům. Fakt, že se refugio hlásí k hnutí Anonymních alkoholiků, ve mně probouzel zvědavost i očekávání něčeho neobvyklého, ale že to bude až takový šok, to jsem nečekal. Žádný azylový dům. Slovník nelhal: refugio je skutečně útulek. Nikoli pro psy, ale pro hříšné lidské duše…

Když jsme se blížili k ulici, kde je refugio umístěn, Rocio odbočila doleva. Zaparkovala u nejbližšího domu a vytáhla lahvičku se sprejem. „Nastříkej si to hlavně na ruce a na tváře, jsou zvyklí hodně se objímat a líbat. Až budeme odjíždět, nastříkáme se znovu a pak musíš hned do sprchy.“ Nedávno totiž v útulku propukla nějaká nepříjemná kožní nemoc, která se docela snadno přenáší. Původně mě tam vůbec nechtěli pustit, ale trval jsem na tom, že to chci vidět. Tak aspoň s maximální ochranou…

Rocio v domě nebyla několik týdnů a když vešla, nemohla uvěřit vlastním očím. Především obdivovala, že vstupní místnost má strop (předtím tam byly kartony) a podlahu (předtím tam byl písek a bahno). Uvítala nás žena, které mohlo být k šedesátce a dva muži před čtyřicítkou – její synové. Všichni tři sem přišli před deseti lety a začali dům budovat skoro z ničeho. Všichni měli za sebou zkušenosti se závislostmi různého druhu, a také pobyty ve vězení. Zapojili se do skupin Anonymních alkoholiků a rozhodli se sami pomáhat druhým. Otevřeli toto refugio, jediné v Meridě.

Mladší syn Didier (na fotce vlevo) připravil speciálně pro naši návštěvu powerpointovou prezentaci o historii a poslání tohoto místa. Technickou podporu mu zajistil Felipe, psycholog a student z Kanankil, který v útulku pracuje jako dobrovolník. Zhruba půl hodiny jsem poslouchal vyprávění o tom, jak se v průběhu deseti let postupně rodila nynější podoba útulku, jakou pomoc nabízí lidem, kteří do něj přicházejí a jaké jsou vize do budoucnosti. Na otázku, jak se jim to všechno podařilo,  Didier významně pokynul rukou vzhůru…

Anonymní alkoholici jsou hojně rozšířeni po celém americkém kontinentě, nicméně v Mexiku jde v podstatě o jedinou možnost pomoci závislým osobám nebo jejich rodinám. Druhou možností je psychiatrická léčebna, ale jak mě informovala Rocio, i odtud často volají do útulku, aby si pro některého z jejich pacientů přišli, protože už nemají kapacitu. V útulku je čeká tříměsíční pobytová léčba, potom člověk může pokračovat v docházení na skupiny.

Ale co to vlastně je „pobytová léčba“ v podání AA? Když Didier skončil prezentaci, přešli jsme společně přes úzkou uličku, kde pár lidí máchalo prádlo, kolem malé kuchyně, kde jedna žena koupala ve džberu malé dítě, do zadní místnosti. Ta měla asi osm krát pět metrů a kolem zdí se tísnilo zhruba šedesát lidí, namačkaní jeden na druhém. Najednou jsem se ocitl vedle Rocio a Didieho uprostřed nich. Didier jim něco říkal španělsky, asi představoval Rocio a mě. Já jsem ho nevnímal, jenom jsem pohledem přejížděl ten kruh těl. Většina z nich měla sklopené oči, někteří zvědavě pokukovali nebo se ostýchavě usmívali. Byli jsme tam asi dvě nebo tři minuty, ale ten obraz mám pořád živě před očima.

Ptát jsem se začal, až když jsem seděl s Rocio v autě a jeli jsme zpátky. Hlavní částí „terapie“ jsou AA setkání, při kterých všichni dokola mluví o svých životech s alkoholem nebo jinými drogami a čtou jednotlivé body dvanáctikrokového programu. Tato setkání probíhají každý den. Od tří odpoledne do tří do rána. Dvanáct hodin. Když se probudí, pomáhají s každodenními pracemi v domě, čtou bibli, případně hovoří se studenty z Kanankil. Spí na zemi, namačkáni vedle sebe. Všechno se odehrává v té místnosti, kde jsem je viděl dnes.

„OK,“ přerušil jsem Rocio, „dovedu si představit, že jich tam asi moc nevydrží celý ty tři měsíce.“ Snažil jsem se trochu odlehčit hovor. „Oni nemůžou odejít,“ odpověděla mi. „Všiml sis, jak tam neustále někdo hlídal dveře? Nedostanou se ven.“ Po této větě jsem byl asi deset minut zticha, neschopen slova. Doteďka tomu ještě úplně nevěřím. Zatím jsem znal jenom jednu instituci, která si bere právo někomu odejmout svobodu: vězení – reprezentující státní moc. Teď znám ještě jednu: Anonymní alkoholiky – reprezentující ruku Boží…