Úvodní setkání a přípravy

O plánovaném skype setkání s mexickou terapeutkou Rocío Chaveste a jejími studenty jsem se dověděla týden předem od spolužačky, která pracuje pro Narativ. Jelikož jsem zažila workshop s Rocío při její návštěvě v Brně, byla jsem nadšená z možnosti znovu se s ní setkat, byť jen virtuálně, a znovu zakusit práci v duchu postmoderních myšlenek.

Byla jsem ovšem i nervózní, protože jsem vůbec nevěděla, jak bude takový skype rozhovor přes půl zeměkoule vypadat - jak na naší straně, tak v Mexiku. Den před konferencí ale přijel do Brna Rocíin kolega, spoluzakladatel Kanankil institutu dr. Paco Atoche a lidé z Narativu zorganizovali společnou večerní besedu. A tak jsem byla zase v obraze, Paco vyprávěl o novinkách v Kanankilu a živě máchal rukama, když hovořil o tom, že postmoderní myšlenky jsou ve vzduchu všude kolem, stačí jen některou z nich zachytit a rozvinout. A to se nám i párkrát povedlo. Cítila jsem se zase vtažená do konverzace a přestala se bát, že by to snad přes skype nešlo. Výborné bylo i to, že se ten večer setkání účastnili i Katka, Pavel a Jakub (ty už jsem znala z dřívějška) a pro mě dvě nové tváře Markéta a Mirka, tedy ostatní členové a čelnky reflexního týmu, kteří měli spolu se mnou další den zasednout před web kameru. Sdíleli jsme obavy i těšení a po velmi příjemném posezení s Pacem a jeho rodinou se rozloučili.

Začátek skype konference

A znovu se potkali v sobotu odpoledne v Katčině útulné kanceláři. Klasické rozdělení rolí – holky vaří čaj a kafe, Jakub s Pavlem štelují technické zázemí tak, abychom byli dobře vidět i slyšet a všichni dosáhli na mikrofon. Blik, cvak, příjem  - Rocío už před námi netrpělivě popochází po místnosti kanankilské učebny, vesele se zdravíme s ní i s jejími studenty do Mexika. Moc se mi to líbí a i když můj pohled ve skutečnosti spočívá  na obrazovce notebooku,  chvílemi mi připadá jako kdybychom byli v jedné místnosti. Je to vzrušující moct takhle na dálku sdílet a spolupracovat! Úplně nová a zajímavá forma učení a předávání zkušeností!

Domlouváme se na organizaci, Rocío vše spolehlivě a přehledně moderuje, je v tom opravdu dobrá. Za nás mluví hlavně Pavel a Katka, kteří už mají zkušenosti. Na dvou stranách „drátu“ a opačných stranách zeměkoule se setkávají dva reflexní týmy připravené nejdříve pozorně sledovat terapeutické sezení a pak se pustit do společné reflexe . „ Budeme pracovat podle modelu Harlene Anderson nebo Toma Andersena? Kdo začne mluvit a jak si budeme předávat slovo? Rocío, nemohla by překladatelka sedět dál od Tebe, špatně tě slyšíme!?“ A Buch!! Už se to seklo! Jsme zas sami v Brně, máme pomalé připojení k internetu a zhoršenou kvalitu zvuku i obrazu, měli jsem si to připravit líp!! Ale nevadí, když znovu navážeme spojení sedí už před kamerou v Mexiku aktéři terapeutického sezení - klient a dvě terapeutky. Klient si vybral „as if“ formu reflexního týmu a čtyři pozice, z nichž se máme pokusit jeho situaci nahlížet  a to z pozice : 1.samotného klienta, 2. jeho partnera, 3. z pozice přátel klienta a 4. přátel jeho partnera. Trochu jsme se do toho hned ze startu zamotali, protože jsme nerozuměli, že slovem „couple“ nemají na mysli pár, ale používají jej ve významu „boyfriend“. Rocío ovšem jménem všech účastníků na mexické straně trpělivě vysvětluje a my s nastraženýma ušima hltáme každé její slovo. Obdivně smekáme před odvahou klienta, který se nabídnul této formy sezení účastnit. Na plánu je nejen „as if“ reflexe, ale také práce podle Michaela Whita s využitím konceptu „external witness“.

„External witness“

Být tímto „vnějším svědkem“ znamená soustředit se v průběhu naslouchání terapeutickému sezení na svoje vnitřní subjektivní prožitky. Ponořit se dovnitř a všímat si, které části mého já se něco z výpovědi klienta dotklo. Například mohu cítit, že jako kamarádka klienta mám vztek na to, jak s ním jeho přítel zachází a zneužívá jeho citlivosti. Na rozdíl od „as if“ není role, do níž se vžívám, předem daná klientem, ale vynořuje se libovolně z mého prožívání. Mohla bych tak být třeba i klientovou babičkou či šéfem z práce, záleží na tom, jaký obraz mi zrovna vytane na mysli. Sotva si však tyto instrukce dovysvětlíme a proběhne prvních pár chvil terapeutického sezení (klient a terapeutky hovoří španělsky: Rocío překládá, co říkají terapeutky a její  kolegyně zas to, co říká klient), obrazovka zas podivně blikne, z repráků zachrčí ještě pár neartikulovaných skřeků a je to v háji. Ach, jóó!! To nám byl skype-čert dlužen! Co teď? O klientovi toho víme, co by se za nehet vešlo a na obrazovce svítí strnulé rozmazané postavy. Po těchto zážitcích jsem ale v dobře „vychýlené“ náladě, vlnu frustrace přebije vlna veselého rozmaru a s nadsázkou vytváříme neinformované scifi „as if“ hypotézy, jak by asi mohli situaci prožívat klientovi kamarádi, o nichž víme jen to, že se jim klient rozhodl zavolat. No, ale alespoň se při tom uvolníme a donutíme se přemýšlet o tom, co už o případu víme, kolik jsme rozuměli. Ne, že bychom si byli nějak jistí a jednotní ve verzi klientova příběhu, ale znovu zvážníme a  snažíme se soustředit a  neztratit nit, než se nám opět podaří navázat spojení s kolegy v Mexiku.

I přes technické problémy vládne spolupracující atmosféra

A i když mám problémy s porozuměním z repráků vyluzované angličtině, jde to blbě slyšet, protože zvukový přenos selhává a i když je to spojení přerušované a v klientově příběhu jsou občas mezery, které znesnadňují porozumění, přesto mám celkově výborný pocit a mám radost, že můžu být u toho. I přes všechny nesnáze totiž vládne spolupracující atmosféra, moji kolegové tady v Brně jsou skvělí, cítím z nich obrovskou motivaci naladit se na klienta a jeho problém, poskytnout mu zpětnou vazbu a reagovat na to, s čím se obrací na reflexní tým. Je to taková pracovní atmosféra a výborná možnost učit se komunikovat a vytvářet co nejlepší dialogický prostor pro naší vzájemnou konverzaci v Katčině pracovně i pro virtuální konverzaci společně s lidmi v Mexiku. Co se odehrávalo v kanankilské učebně bohužel nemůžu zhodnotit, protože na ně na naší malé obrazovce prostě nebylo dobře vidět a povídali si mezi sebou španělsky, takže jsme byli odkázáni na to, co Rocío a její kolegyně přeložily, ale nepochybuji o jejich stejně zaujaté a snaživé práci.

Při dalších skype kontaktech, které střídavě navazujeme a zase ztrácíme, dotáhneme terapeutické sezení a poskládáme si určitý obrázek o klientově příběhu, především o jeho problémech v partnerském vztahu. Ale naše výpovědi z „as if“ pozice už posíláme po chatu. Rocío nám ještě přetlumočí klientovy reakce na naše reflexivní postřehy. Ty prý byli částečně velmi výstižné, zčásti vzdálené klientovu prožívání. Po třech hodinách urputné a vyčerpávající práce si vzájemně děkujeme a loučíme se. A ještě se vlastně stačíme dohodnout na tom, že budeme v rozvíjení konverzace a s využitím konceptu „external witness“ pokračovat na blogu v příštích dnech.

Dojmy a doporučení na závěr

S touto novou zkušeností jsem moc spokojená. Pokusila jsem se na předchozích řádcích naznačit, jaké to bylo, ale pro skutečné pochopení je třeba to zažít. Doufám, že budu mít ještě možnost v budoucnu za lepších technických podmínek a rozhodně bych to doporučila i ostatním, komu se líbí práce podle postmoderních přístupů.

Romana Plchová